Na konci listopadu se mi přihodila velmi zajímavá, cenná a neobvyklá zkušenost. Na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě jsem realizoval ve 2 dnech program o PPP pro celkem 5 tříd. Když jsem první den přijížděl a chtěl jsem zaparkovat na parkovišti před školou, všiml jsem si značky “Zákaz vjezdu všem vozidlům s výjimkou vozidel stavby”, které tam potřebovaly volný přístup z důvodu probíhající přestavby střechy jedné z budov. Jelikož však byly možnosti parkování v okolí školy velmi špatné, zaparkoval jsem nakonec jako vždy přímo před školou s tím, že se odpoledne stavím za paní ředitelkou, s kterou se velmi dobře znám, a domluvím se s ní. Odpoledne po programech se mi ji však již nepodařilo zastihnout, takže dalšího dne jsem opět zaparkoval na stejném místě a pro jistotu se ještě zeptal vrátné, zda je to tak v pořádku. Ta mě odkázala na jiné místo na stejném parkovišti, ale stále ještě v zákazu vjezdu. Na konci první hodiny mého úvodního programu toho dne za mnou přišla do třídy metodička s dotazem, zda už případně nemohu dát žákům dřívější pauzu, protože na parkovišti jsou měšťáci a chtějí mi vypsat pokutu za mé parkování v zákazu vjezdu. Odvolal jsem se na doporučení paní vrátnou, ale marně. Dokončil jsem tedy aktivitu a udělal pauzu s tím, že musím jít zaplatit pokutu. I když jsem věděl, že parkuju někde, kde to škole nevadilo, neprotestoval jsem a chtěl jsem vše co nejdříve vyřídit. Toto vyřizování však trvalo mnohem déle, než jsem čekal, takže mě ani tak nemrzelo 400 Kč, které jsem musel zaplatit, ale mnohem více čas, o který jsem přišel, neboť jsem věděl, že mi bude chybět k dokončení programu. Když jsem tedy uhradil pokutu a konečně našel jiné místo k zaparkování, vrátil jsem se s omluvou do třídy. Paní učitelka, která tam byla již od začátku programu, však byla velmi laskavá a protože sama měla určité hluboké zkušenosti s PPP, dávala žákům otázky a nechala je dělat aktivity na toto téma. Když jsem chtěl pokračovat v programu, zeptal se mě jakoby jen nahodile jeden ze žáků, kolik jsem musel zaplatit. Tak jsem řekl pravdivě částku a tu ke mně najednou přijdou 3 zástupci žáků a řeknou mi: “Vy jste nám byl už od začátku moc sympatický a víme, že ta pokuta není vaše vina, tak jsme se rozhodli se na ni složit”. S těmito slovy mi žáci předali celých 400 Kč. Jakkoli sám rád druhé neočekávaně obdarovávám, tak bych to neočekával ze strany žáků. Proto mi opravdu skoro vyhrkly slzy do očí a byl jsem jim moc vděčný. I samotný program, o který měli zjevný zájem, pak chtěli žáci prodloužit na úkor přestávky. Na to, že jsme se viděli poprvé v životě, mezi námi zafungovala skutečně nadpřirozená “chemie”. Podobně skvěle proběhly ten den i další 2 programy. Po jejich ukončení jsem se rozhodl zajít za paní ředitelkou a omluvit se ji za mé zřejmě nevhodné parkování. Ve stejnou dobu ona hledala mne, neboť věděla, že jsem musel pokutu zaplatit. Ona se totiž naopak chtěla omluvit mi a pokutu mi proplatit. Byla to totiž ona, kdo městskou policii zavolal, nicméně kvůli jednomu jinému autu, které nepatřilo nikomu ze školy a které skutečně bránilo v příjezdu a práci stavební firmě. Přitom se domnívala, že ostatní auta stojící jinde měšťáci řešit nebudou. Ti však museli jednat podle zákona a dát pokutu všem stojícím v zákaze, takže nejen mi, ale i zástupci ředitelky 🙂 Když jsem jí však řekl, že pokutu už za mě uhradili žáci, byla velmi potěšena. Oba jsme se shodli, že to vlastně byla velmi cenná praktická lekce pomoci pro ně samotné a že ukázali skvělý charakter. Proto se paní ředitelka rozhodla, že jim peníze, které mi dali, proplatí jako výraz její vděčnosti. Pán tedy situaci, která původně vypadala zcela negativně, dokázal proměnit v něco velmi pozitivního nejen pro mě, ale také pro žáky i pověst celé školy!
Příběh č. 1
Po přednášce o šikaně ve 3.ročníku u automechaniků na SPŠ za mnou přišel kluk, moc děkoval za přednášku. Říkal, že přesně jak jsme to říkal vše se dělo v jejich třídě, on byl obětí šikany, ale nakonec se dokázal agresorovi postavit a on toho nechal. Teď byl od stejného agresora tečem šikany jeden bulharský student a on se ho zastal, protože už věděl, jaké to je být v pozici oběti.
Příběh č. 2
Na jednom SOU mám každý rok sérii asi deseti besed na téma AIDS, věrnost a láska. Pokaždé se trochu bojím, protože jsou tam kluci i holky, kteří si neberou „servítky. Bál jsem se sice, ale nakonec mě některé třídy i zatleskali a zjistil jsem, že tam byl Pán Ježíš se mnou. Někteří byli opravdu zasaženi a po besedách za mnou chodili, abych jim poradil ohledně vztahů, zdraví atd. Třeba Pavla z prvního ročníku, měla několik vztahů a po besedě se mě svěřila se svými obavami ohledně pohlavních nemocí a HIV. Podařilo se mně ji přesvědčit, aby šla na test. Oni se bojí a potřebují povzbudit. Slíbila mně, že určitě půjde. Zároveň jsem ji mohl přesvědčit, aby ukončila „pochybné“ vztahy a chránila si své zdraví. Jsem rád, že i prevence má smysl a je to potřeba.
Nejsilnější pro mě byl program v jedné osmé třídě, kde jsem měla dopředu informace, že je to extra složité, že třída je nezvladatelná, jsou tam Romové, Mongolové, Ukrajinci a Češi, žák s diagnózou poruchy chování, který bývá agresivní a bojkotující autority či na ně útočící atd. Tak jsem hodně vyhlížela Boží zdroje a do modliteb přizvala více lidí než obvykle. Ze startu besedy jsem měla pocit marnosti, část lidí vypadala, že vůbec nerozumí, zbytek mluvil a křičel jeden přes druhého a velice nepěkně na sebe reagovali (když měli odpovědět na mnou položenou seznamovací otázku). Do toho mi ještě před besedou řekli, že na druhou hodinu tam s námi bude pan ředitel. Tak to je fiasko, myslela jsem si v prvních 5ti minutách a psala pod katedrou manželovi, ať se modlí. Nicméně Bůh je super a po startovní “krizovce“ děcka bylo schopna klidně poslouchat mou osobní zkušenost se šikanou, výborně zvládli diagnostickou hru i další aktivity. Tak jsem si hluboce oddechla a myslela si, že je vyhráno. Pak přišla pauza a o ní vypukl totální chaos, kdy éterická bílá holčina udělala naschvál obřímu agresivnímu klukovi s poruchou chování. On jí začal honit a cestou porážel židličky i spolužáky, ona utíkala, ostatní přilévali olej do ohně. Za ním běžela jeho drobná asistentka a snažila se ho zpacifikovat. Přemýšlela jsem, jestli mě taky omylem neporazí a snažila se zvládnou zklidnit zbytek třídy. No bylo to veselé.
Na druhou hodinu pak pan ředitel nepřišel – musel k lékaři (tak jsem pak říkala doma manželovi, že to přemodlil :o)). Druhou hodinu zase chvíli trvalo, než se mi děcka povedlo zaujmout (což jsem se až po programu dozvěděla, že je normální jev u této třídy). Kdyby mi to řekli dopředu, mohla jsem se na to připravit. Ale pak druhá hodina proběhla poměrně v pohodě, kluk s poruchou chování s námi mohl celou dobu zůstat (jindy často musí být vykázán pryč ), děcka spolupracovala v pohodě. Školu to nadchlo a pro tuto problematickou třídu chce další programy. Bůh je dobrý!
Další z programů už se třídou proběhl a díky zkušenostem, které jsem měla, jsem se mohla dobře připravit a např. na začátky hodin místo mluvených aktivit dát vždy video, které žáky zaujalo a pak už jsem měla jejich plnou pozornost i zapojení v aktivitách. Ve třídě je i jedna dívka, která navštěvuje následné akce Mostu. Přišla se za mnou po besedě rozloučit a objala mne. To bylo moc milé, na následných akcích se ke mně zatím takto osobně neměla. Co bylo překvapující, tak chvilku po ní došla ukrajinská dívenka a chtěla taky objetí! Kéž skrze to obětí zakusila kousek Boží lásky.
